Rudolf Steiner

Esoterní úvahy: Okultní bádání o životě mezi smrtí a novým zrozením

Dvě přednášky konané ve Stuttgartu dne 17. a 20.února 1913

I. Kosmická stránka života mezi smrtí a novým zrozením.
Cesta hvězdnými sférami.

    Ve druhé polovině loňského roku bylo mi uloženo vykonat některá okultní zkoumání o životě mezi smrtí a novým zrozením. Líčili jsme již z několika stran, co tu přichází v úvahu; ale úplná znalost, úplné proniknutí této části lidského života je možné vlastně jenom tehdy, jestliže ji pozorujeme z nejrůznějších hledisek. Třebaže je správné všecko, co o tomto tématu možno najít ve spisech a v cyklech, přece jenom ke všemu tomu možno připojit ještě to, co chci přednést tohoto večera a snad i pozítří o této věci.
   
    Když člověk projde branou smrti, když tedy odloží své fyzické a éterické tělo, je duše v první době zvláště oddána vzpomínkám na uplynulý zemský život. Víme již, že duše potřebuje určité doby k tomu, aby - možno-li použít toho výrazu - odvykla všemu, co ji připoutává k poslednímu zemskému životu. Představme si tedy toto vyrůstání z posledního zemského života jednou v souvislosti s celým vesmírem, se světem.

    Když člověk opustí své tělo fyzické a éterické - což nastává nejen po smrti, nýbrž již ve spánku a žije-li tedy jenom v těle astrálním, které možno nazvat také tělem duševním -  počne se - možno říci - prostorově šířit všemi směry: jeho bytost se začíná rozpínat do dálek. Každé noci se vlastně rozšiřujeme do hvězdných dálek. Po smrti rozšiřuje se člověk pomalu a zvolna, takže jeho - nemůžeme nyní říci snad tělesnost, nýbrž duševnost musíme hledat nejdříve v okruhu země, daleko za hranicemi ovzduší. Rozšiřujeme se stále dál a dále, až člověk (ačkoli to zní paradoxně, přece se to tak jeví) rozšíří svoji duševnost po celé rozloze koule, jejíž hranice konečně splývají s obvodem měsíčního oběhu kolem Země. Rozrůstáme se do takových rozměrů, že hranicí naší bytosti je dráha Měsíce kolem Země. Pokud se tedy takto rozšiřujeme, trvá to, co můžeme nazvat dobou kamaloky. Je to doba vnitřní souvislosti s posledním zemským životem.

    Pak ale rozrůstání pokračuje. Rozšiřujeme se skutečně po hvězdné obloze, načež nastává doba, kdy dosahujeme takové velikosti, že nejzažší hranice naší bytosti může být vyznačena kruhem, který dnes opisuje – astronomicky řečeno Venuše, okultně řečeno Merkur. Nyní, když člověk opustil měsíční sféru, závisí způsob jeho bytí na tom, jaký život vedl zde mezi zrozením a smrtí. Když projdeme životem ve světovém prostoru až do této sféry Merkuru, daří se nám v ní tak, že buďto můžeme snadno najít spojení s lidmi, se kterými jsme byli pospolu na Zemi, se kterými se naše duše na Zemi našli, nebo nás může potkat i to, že se nám sotva podaří najít takovéto spojení, že jsme při tomto vžívání se do sféry Merkuru do jisté míry odsouzeni k samotě. A zda se cítíme určeni více nebo méně k osamocení nebo – možno-li užít toho výrazu – ke družnosti, to závisí od toho, jak jsme prožili svůj pozemský život. Člověk, který v životě dbal málo o to, aby ve své duši přivedl k činnosti mravní cítění, mravní smýšlení, mravní náladu, laskavost, soucit… člověk, který řečené vlastnosti vyvíjel po dobu zemského života jen malou měrou, ten cítí při rozšiřování se ke sféře Merkuru, že je po smrti nucen k samotě. A jest mu zatěžko najít jiné duše se kterými je spojen. Člověk, který velkou měrou vyvinul soucit, mravní smýšlení, žije při rozšiřování se k merkurské sféře s jinými dušemi v pospolité družnosti. Je nám tedy dáno, abychom si život mezi smrtí a novým zrozením zařídili podle libosti. Sféra Merkuru – okultně řečeno – je tedy tou sférou, kde se ještě jiným způsobem silně projevuje, jak jsme se vyvinuli co do mravních vlastností.

    Je třeba nejprve ještě uvážit, že právě po dobu, kdy po smrti procházíme touto (okultně řečeno) merkurskou sférou, jeví se následek toho, zda-li jsme v době mezi zrozením a smrtí byli lidmi svědomitými nebo nesvědomitými. Hleďte, všecko, co se zde děje na světě ve fyzickém životě, to je řízeno ze světa duchovního, všecko má svoji příčinu posléze ve světě duchovním. Pozorovali jsme častěji přirozenou smrt stářím, která pro člověka nastat musí, neboť ta jest tím, co nás musí potkat vlastně z toho důvodu, aby život mohl od inkarnace k inkarnaci správně postupovat. Ale jak víme, neexistuje jenom tato, ve vývoji dobře odůvodněná smrt stářím, jest ještě smrt, jež člověka napadá v květu mládí, ba již v dětství.
    Ve světě existují nejrozmanitější nemoci, nákazy atd., jež lidský život postihují. A ty nejsou způsobovány jedině fyzickými příčinami, nýbrž jsou určovány, řízeny z duchovního světa a to vlastně z oblasti Venuše, onoho pásu okolo naší země, který však můžeme nazvat sférou merkurskou – okultně řečeno. To znamená, že vedeme-li poloměr od Země až k Venuši a bez ohledu na astronomické poměry opíšeme jím kruh, pak je toto sféra Merkuru. (Tedy nikoli kruh okolo Slunce, nýbrž okolo Země). A v tomto pásu, v prostoru, který je tímto kruhem zabrán, leží síly, kterými jsou na Zemi dirigovány nemoci a smrt; nikoli smrt, pokud přichází jako přirozená smrt stářím, nýbrž pokud kosí předčasně. Tam jsou činny jisté duchovní bytosti, jež okultismus označuje jako duchy nemoci a smrti. Jestliže člověk, který vstupuje do této – okultně řečeno – merkurské sféry, strávil své bytí na Zemi jako člověk bez svědomí, odsuzuje se nyní, když prochází touto sférou, k tomu, že se musí stát služebníkem těchto – můžeme je již tak pojmenovat – zlých duchů nemoci a smrti. Ba, člověk pozná, utvoří si pojem o tom, co nesvědomitost vlastně znamená teprve tehdy, když ví o této skutečnosti. Nesvědomitost odsuzuje lidi k tomu, že po jistou dobu mezi smrtí a novým zrozením musí se v merkurské sféře podrobit jařmu těchto zlých duchů. A když jsou vytvářeny síly, které z okruhu jsou vysílány k Zemi, aby působily nákazy a nemoci, aby působily náhlou smrt, musí tyto „nesvědomité“ duše spolupracovat jako služebníci těchto duchů nemoci a smrti, jež řečené síly na náš svět vysílají.

    Věc se má poněkud jinak, když působí až do té sféry to, co je na Zemi velmi rozšířeno: pohodlnost. Náš život probíhá vlastně ve znamení pohodlnosti. Při nesčetných věcech by si lidé docela jinak počínali, kdyby nebyli pohodlní. Rovněž pohodlností odsuzuje se člověk k tomu, aby ve sféře, o které se právě mluvilo, se stal na jistou dobu služebníkem těch mocí, které jsou podřízeny Ahrimanovi, mocí, jež možno nazvat mocnostmi překážek, tedy těch duchů, kteří práci na Zemi působí překážky. Služebníky duchů překážek staneme se na jistou kratší nebo delší dobu následkem všeho, co jsme do duše přijali z pohodlnosti. Tak si utvoříme pojem, jak do života mezi smrtí a novým zrozením působí síly, které jsme tu ve fyzickém světě v duši utvořili.

    Další sféra, do které se duše rozšiřuje, nazývá se okultně sférou Venuše (astronomicky sféra Merkuru). Na ní se připravujeme náboženskými vlastnostmi nebo náboženským smýšlením. Člověk, který v době mezi zrozením a smrtí v sobě vypěstil smýšlení, které jeho duši umožňuje, aby se ohlédala po duchovních pramocnostech a prasilách světa, ten může být družnou bytostí ve sféře Venuše, takže žije společně s ostatními lidmi, se kterými se jeho duše na Zemi sblížila. Ale také jiní duchové vyšších hierarchií vstupují, počínaje tímto místem, do lidské sféry a člověk tu žije s duchy vyšších hierarchií společně, jestliže vypěstil náboženské smýšlení, náboženské cítění. Naproti tomu odsuzuje se k odloučenosti, k uzavření, k mučivé samotě, jestliže zde na Zemi nespojil svou duši s podněty náboženského života. Jestliže byl na Zemi ateistou, osamotní úplně počínaje sférou, o které bylo mluveno. A musíme již říci, že nad sebou vynášejí ortel naprosté samoty lidé, kteří dnes zrovna ve velkém usilují o stav bez náboženství. Lidé, kteří se například sdružují v monistických svazech, uzavírají si vnitřní svobodu pohybu a protože se tu sdružili pod tímto praporem, odsuzují se potom v této sféře, aby seděl každý ve své vlastní kleci; jeden bude oddělen od druhého.

    Pro křesťana je vlastně každý křesťanem, ať si říká jakkoli. A jest jen úzkoprsostí, chtít všude rozšiřovat křesťanská dogmata. Velkorysost je docela něco jiného. Pozorujeme-li hinduistu, Číňana, buddhistu, přikročíme-li k hlubším prvkům jeho bytosti, najdeme všude začátky křesťanství, vyzvedneme z toho, co on sám myslí, to, co tvoří základy křesťanství, aniž by bylo potřeba uvádět jméno Kristovo. Ale toto užší křesťanství jest vlastně, jak se dnes člověku mezi zrozením a smrtí podává, přece jenom přípravou pro sluneční sféru po smrti. Tu jest pro tuto sluneční sféru nezbytným ještě něco jiného: je nezbytným to, co ve správném, opravdovém smyslu nazýváme theosofií. Ta nám dává vnitřní porozumění pro všechny náboženské soustavy světa, pro podstatu všech náboženských soustav světa. Když si osvojíme toto porozumění zde na Zemi, připravíme se správným způsobem na sluneční sféru. Toto porozumění pro různá náboženství a pro mystérium na Golgotě, pro podnět Kristův, musíme mít, nemáme-li se stát osamělci vůči jiným lidským duším a vůči duchům vyšších hierarchií ve sluneční sféře mezi smrtí a novým zrozením.

    Když mezi smrtí a novým zrozením vstoupíme do sluneční sféry, najdeme tam dvojí. Prvé, co najdeme, jest něco, co jest nám možno vyjádřit jen obrazně: najdeme prázdný trůn, prázdný světový trůn. A co na tomto prázdném světovém trůnu můžeme hledat, to můžeme najít jenom v obrazech akašické kroniky. Na tomto trůnu, který tu nacházíme prázdný při prožívání doby mezi smrtí a novým zrozením, trůnil kdysi ve sluneční sféře Kristus. On se rozšířil až do sféry zemské mystériem na Golgotě a od těch dob musí si obyvatelé Země osvojit porozumění pro podnět Kristův zde na zemi a tento podnět musí uchovat v paměti; pak mohou při vžívání se do této sluneční sféry poznat obraz, jevící se v akašické kronice. Kdo si zde na Zemi tohoto porozumění nedobyl, nepozná, kdo tu kdysi na tomto trůně seděl, a co se nyní jeví jen ještě obrazně a nemůže se vyznat v životě ve sluneční sféře mezi smrtí a novým zrozením. Tu vidíme, jak je zemským úkolem lidské duše, aby si zde vyhledala spojitost s mystériem na Golgotě, jak ji hledáme v našem duchovním hnutí. Tím podržíme v paměti v době mezi smrtí a novým zrozením podnět Kristův a ve sluneční sféře nestaneme se osamělci, nýbrž bytostmi družnými za pomoci sil, které jsme si přinesli; takže potom jaksi svými vlastními přinesenými silami oživíme obraz – trvající ještě jen jako obraz ve sluneční sféře – obraz Kristův. A z doby zemského života musíme si přinést tolik síly, aby nám zůstala zachována také pro pozdější dobu, aby nemohla přijít na zmar.

    Ale ještě něco jiného nacházíme v této sluneční sféře, ještě druhý trůn; a ten je nyní zaujat bytostí reální, Luciferem. A tak se ocitáme mezi smrtí a novým zrozením, když dosáhneme, jak bylo právě vylíčeno, sféry sluneční, na jedné straně naproti Kristu, na druhé straně naproti Luciferovi. Kdybychom nebyli přijali podnět Kristův, musel by se stát Lucifer jediným naším vůdcem. Jestliže jsme však přijali podnět Kristův, nacházíme se na své daleké pouti vesmírem pod vedením na jedné straně podnětu Kristova, na druhé straně pod vedením Luciferovým; neboť tohoto potřebujeme i pro doby následující. Potřebujeme i Lucifera, neboť on nás nyní vede správně horními světovými sférami, nejprve až ke sféře Marsu.

    To jest nejbližší sféra, ke které se rozšiřujeme mezi smrtí a novým zrozením. Aby nás mohl Lucifer vést tak, jak jest pro nás lidi přiměřeno, musíme mít jako protiváhu podnět Kristův; pak je podnět Luciferův pro nás blahodárným, jinak je pro nás zlem. Ještě něco jiného se stalo nutností: v marsické sféře musíme mít možnost, abychom celou svou bytostí měli náležitý zřetel k jistým změnám, které se staly na Marsu během posledních století. Tyto změny nutno líčit asi takto: Jistými silami jsou všecka jednotlivá světová tělesa vzájemně spojena; se Zemí jsou spojena ostatní světová tělesa. Z nich sálají síly. Z Marsu a jeho sféry nevyzařuje ve skutečnosti jenom světlo přicházející na Zemi, nýbrž sálají také duchovní síly. Jdeme-li nazpět do starších století, nacházíme, že z Marsu sálaly ty síly, které uváděly lidi v nadšení pro to, co lidé ve starších dobách potřebovali: fyzické síly, aby vývoji lidstva byly nápomocny. Není pouhým mýtem, ale okultní pravdou, že to, co se ve světě vyvinulo jako bojovná síla, válečné zápletky, co lidi činilo ráznými a zmužilými po staletí a tisíciletí, to že pochází z marsických na Zemi proudících sil. Ale v životě planety je tomu tak, že její síly procházejí vzestupným a sestupným vývojem, a Mars svoji úlohu v posledních staletích jistým způsobem změnil. Co z bojovných sil se ještě nyní vyvíjí, to jest odplývající bojovný život dřívějších staletí. Žádné nové rozohňující síly Marsu k nám již neproudí. Na rozhraní šestnáctého a sedmnáctého století dospěl totiž Mars k rozhodujícímu bodu, který se v trvání Marsu dá přirovnat jenom k době, kdy Země dosáhla rozhodujícího okamžiku za doby mystéria na Golgotě. Je nesmírně důležité to, čeho se zde dotýkáme. Mars procházel rozhodujícím okamžikem. To bylo známo v zemských mystériích tam, kde o velkých duchovních záležitostech zemského bytí jest rozhodováno. Od dvanáctého století nastaly totiž v zemském vývoji mysterií rozhodující přípravy, aby na proměnu Marsu byl brán náležitý zřetel. Síly, jež měl Mars vysílat, aby na Zemi vzněcovaly odvahu a ráznost, byly pro Mars ztraceny: na Zemi již neměly pronikat. Ale tím, že Mars prošel touto krizí, mění se také pro duše, které zde žijí mezi smrtí a novým zrozením to, co by měli prožít v marsické sféře po smrti. Když totiž člověk dospěje za sluneční sféru, pronikají jeho duševní bytí síly, které mají význam již pro příští vtělení. Duše, která ve starých dobách před sedmnáctým stoletím prošla marsickou sférou, přišla do styku se silami, které ji pronikly odvahou a rázností. Lucifer byl vůdcem ke zdrojům odvahy a ráznosti. Ale duše, které sem dospěly v pozdější době, nemohly tyto charakteristické vlastnosti již najít: Mars tu procházel svojí krizí. Tam, kde se v mystériích dějí velká spirituální rozhodování, nepočítá se pouze s lidským životem mezi zrozením a smrtí, nýbrž také s dobrem a zlem pro člověka mezi smrtí a novým zrozením: to jest v mystériích je dbáno na to, aby duchovní kultuře lidstva byly vštípeny věci, které způsobují, aby duše po smrti mohly různé sféry správně prožívat.

    Chceme-li pochopit, oč se tu ve sféře Marsu jedná, musíme uvážit následující: Velká rozhodující věc přistupuje od dvanáctého století k rosikruciánským mysteriím tím, že si člověk musel říci: pro vývoj Země přicházejí docela zvláštní doby – doby vnější hmotné kultury, vnějších hmotných triumfů. Proti nim se již člověk nemůže obracet; jakkoli nepřinášejí nic duchovního, musí je člověk nezbytně mít, tyto doby strojů, vzducholodí atd. Ale ty přinášejí jakousi duševní smrt. Proti tomu se nemůže člověk stavět, musí se do uvedených věcí vžít. Materialistický věk musel přijít; úsilím vyšších duchovních bytostí vždycky jen bylo, aby zjednaly protiváhu proti tomuto materialistickému věku. Uvážíme-li všecko, co se v zemském vývoji objevilo jako protiváha proti materialismu, máme poslední, nejvýznačnější zjev ve Františku z Assisi; v tom Františku z Assisi, jenž se ve svém životě jako František z Assisi odvrátil ode všeho vnějšího života, jenž v Assisi vedl onen známý vám život, který Giotto namaloval na stěny chrámu v Assisi tak překrásně… takže dnes, kdy tyto malby jsou již tolikráte přemalovány, přece nám z nich září ze stěn ještě život tak úchvatně. A jakkoli i on prošel vývojem k materialismu, přece musíme říci, že je dosud v krajině kolem místa Assisi rozšířena duchovní atmosféra Františka z Assisi, ona atmosféra, jež do sebe přijala prvky života světu sice cizího, ale s duší spřízněného, nejen s duší člověka, ale spřízněného i s duší přírody. V cyklu „Theosofická mravnost“ můžete číst ty překrásné verše, ve kterých František z Assisi dává vytrysknout tomu, co pociťoval vůči přírodě a přírodním bytostem. Možno říci, že již žádný básník nenalezl krásnějších tónů a že snad jen Goethe našel znovu tak krásné tóny o životě přírody. Čím to všecko přišlo? Všecko to přišlo tím, že ve svém předešlém vtělení v sedmém, osmém století byl František z Assisi v mysterijní škole, jež se nacházela poblíž Černého moře, žákem individuality, která v této inkarnaci již nebyla vtělena ve fyzickém těle.

    Je to pozoruhodná věc. František z Assisi žil v bezprostředně předcházejícím vtělení v místě mysterií, byl spolu s ostatními žáky žákem bytosti, která tenkráte působila jen ještě v duchovním těle mezi žáky, ke kterým patřil František z Assisi. A nebyl to nikdo jiný nežli Buddha, o kterém víme, že byl jakožto Gautama Buddha vtělen naposled. Působil však přece dále v duchovním těle. Víme, že byl ještě jako duchovní bytost přítomen narození Ježíše evangelia Lukášova. On působil dále ve škole, ve které žil ve svém předešlém vtělení František z Assisi. Tento přijal zde podněty svého s duší spřízněného života, toho života, který měl lidi odvádět ode všeho, co právě na Zemi se mělo dále šířit, odvádět od čistě materiálního života. A to ve Františku z Assisi zůstalo, to vidíme působit v jeho vtělení jakožto Františka z Assisi. Nemohlo to však nastat tak, aby ve věku, který má již materialistické poslání, připojilo se na Zemi mnoho duší ke společenství Františka z Assisi. Nemohly tak učinit duše, jejichž úkolem bylo, aby pokračovaly s časem. Tím bylo vytvořeno jaksi rozdvojení. Nemohlo se stát, aby na jedné straně byla jenom vnější hmotná kultura, na druhé straně vyznavači Františka z Assisi. Jakkoli je zjev Františka z Assisi velký a mocný, tedy se mohlo málo hodit pro pozdější časy to, co on dal za pravidla. Jak se to tedy mohlo stát? Co muselo na Zemi nastat?

    To bylo určeno ve významných perspektivách v rosikruciánských mysteriích od dvanáctého století. Bylo řečeno: Člověk bude muset pracovat s tělem Země, bude nucen vžívat se zevně mezi zrozením a smrtí do hmotného bytí a bude nucen kráčet společně s triumfy tohoto hmotného bytí. Ale pro každou duši, která se vžívá do hmotného života a obeznamuje se s ním, musí být zjednána možnost, aby jednou částí svého bytí jaksi měla porozumění pro vnitřní prožívání toho, co leží v podstatě Františka z Assisi. V tom záleží podstata pokroku duší na Zemi, že tyto duše musí dostávat jaksi dvě povahy, tím více, čím dále jdou vstříc budoucnosti, aby duše svými články mohli chápat podněty zemského bytí a sbližovat se s nimi, aby však musely v sobě také rozvíjet okamžiky a hodiny, kdy v odloučenosti mohou být oddány pouze životu duše. Při bližším, důvěrnějším spřátelování se se světem musíme mít zároveň hodiny, kdy bychom se mohli blíže, důvěrněji spřátelit s duší. Následujíce na jedné straně Edisona, musíme umět na druhé straně stávat se zcela tiše v nitru žáky Františka z Assisi nebo jeho velkého učitele Buddhy. Každá duše, třebaže jest vysazena do hmotného života, musí mít možnost, aby takto cítila. A k tomu se musely konat přípravy v rosikruciánských mysteriích. Christian Rosenkreutz měl úkol, aby to připravil.

    Jak se to může stát? Jenom tak, že určité doby mezi smrtí a novým zrozením může se pro duši užít zvláštním způsobem. I bylo v rosikruciánských mysteriích řečeno: Mars jaksi ztrácí svoji starou úlohu, uložme mu úlohu novou. Počátkem sedmnáctého století, na rozhraní šestnáctého a sedmnáctého století, byl Buddha, jenž stejně již byl prožil své poslední zemské vtělení, vyslán na Mars, do sféry Marsu a řekneme něco zcela správného, jestliže řekneme, že v oné době vykonal Buddha pro Mars něco podobného, jako – ovšem ve větší míře – vykonal Kristus na Zemi v mysteriu na Golgotě. To, co z Marsu vždycky vycházelo a co vězelo v jeho podstatě, to proměnil tenkráte Buddha svou obětí. On proměnil celou povahu a podstatu Marsu. Pro Mars se stal Buddha velkým Vykupitelem. Bylo to pro něho obětí. Třeba si jen vzpomenout, jak Buddha vystoupil k nauce, k poselství velkého míru, harmonického bytí. Nyní byl odeslán, přeložen do planetární sféry, kde pramenily síly útočnosti. On, kníže míru se jaksi ukřižoval, byť ne v mysteriu na Golgotě. Tím vnáší se do sféry Marsu něco jiného: Mars jest pronikán bytostí Buddhovou. Jako byla na Zemi od mysteria na Golgotě vylita podstata Kristova, tak proudí do sféry Marsu mírová podstata Buddhova a jest od té doby ve sféře Marsu.

    Tak se mluvilo v rosikruciánských mysteriích. Tímto posláním Buddhovým bylo umožněno lidským duším žít mezi smrtí a novým zrozením jistý čas ve sféře Marsu, když byly předtím dospěly sféry sluneční a byly stále až tam nositeli podnětu Kristova. Když tam duše vstoupí a jest náležitě proniknuta vlivem Kristovým a vedena Luciferem, přejde dále do sféry Marsu. A právě v naší době nastává v marsické sféře to, co dříve nastat nemohlo – duše jsou pronikány živlem Buddhy, živlem Františka z Assisi, což se na Zemi již stát nemůže. Mezi smrtí a novým zrozením může každá duše – je-li přiměřeně připravena – prodělat to, co se na Zemi jakoby v posledním rozmachu vyžilo v duševním životě Františka z Assisi, co však od těch dob na Zemi pravý domov již mít nemůže. Když lidská duše v životě mezi smrtí a novým zrozením prodlévá ve sféře Buddhově na Marsu, může právě tam nabýt síly, která jí dává schopnost k tomu, o čem bylo právě mluveno – aby mohla později novým zrozením vstoupit do života čistě hmotného, aby mohla být vržena do života zemského, který bude stále materialističtější, aby však přece mohla vyvinout síly jinou částí duševní podstaty, aby se oddávala světu duševně-duchovnímu. Tak tomu je s tajemstvími, která se skrývají mezi smrtí a novým zrozením.

    Potom se rozšiřujeme stále více do hvězdných dálek k Jupiteru, Saturnu a ještě za ně dále. Co bylo právě líčeno, děje se vlastně jen s dušemi nejpokročilejšími. Duše, které nedosáhly nyní těch podmínek, nýbrž jich dosáhnou teprve později, ty spojují se v životě mezi smrtí a novým zrozením pouze se sférami, které leží nejblíže k Zemi. Ostatními sférami procházejí rovněž, ale v jakémsi spánku podobnému nevědomému stavu. Ve sférách vnějších, za Sluncem, sbírají se síly, které musí člověk přijmout, aby mohl opět pracovat, když kráčí k novému zrození, aby mohl spolupracovat na výstavbě nového těla. To, co v člověku jest, nevstoupilo do něho jenom na Zemi. Jest největší krátkozrakostí, když si nyní materialisté myslí, že člověk jest výtvorem Země. Když člověk takto buduje své tělo silami, kterých se mu dostalo, když vytváří svou výstavbu v nejobsáhlejším smyslu, jsou v těchto budujících silách síly kosmické, které si člověk musel nejdříve přinést. Když se člověk rozšiřuje mezi smrtí a novým zrozením až ke sféře sluneční, má vždycky ještě co činit se silami, které působí ještě z předcházejícího života. Síly, kterých člověk potřebuje, aby mohl do zemské sféry vypracovat to, co může z celého okruhu vytvořit jeho fyzické tělo, musí si přinést ze sil, které na něho působí ještě za sluneční sférou. Člověk se skutečně musí rozšířit do kosmu mezi smrtí a novým zrozením, musí s kosmem žít, neboť síly, které by skutečně uměly vytvořit člověka, nenacházejí se všechny na Zemi. Z lidského zárodku, který tu vzniká spolupůsobením obou pohlaví, nemohl by nikdy vzniknout nový člověk, kdyby nenastalo následující: Je zde tento malý lidský zárodek. S tímto lidským zárodkem spojuje se něco nesmírně velikého a významného, něco, co se nejprve rozšířilo tajemným způsobem do nekonečných světových dálek  a co se potom zase soustředilo. Když se byl člověk rozšířil až ke hvězdné sféře, začne se zase soustřeďovat. Prochází sférou Saturnu, Jupitera, Marsu, Slunce, Venuše, Merkuru, Měsíce, stále víc a více se zmenšuje a stávaje se menším, uzavírá v sobě duchovní síly kosmu. A stále se menší a menší. A to, co je tu nakonec takto komprimováno, stlačeno na malou duchovní kuličku, je stlačeno právě z nesmírného zředění. A to spojuje se nyní s fyzickou kuličkou, kterou je zárodečná buňka a oplodní ji z duchovních říší. Tak vidíme, jak člověk zrozením vstupuje do vezdejšího bytí.

    Po projití poslední smrtí rozšířil se člověk do světových dálek, stal se jaksi obrovskou koulí, byl duchovně ve styku s duchovními bytostmi a skutečnostmi - pak se člověk zase stlačuje, zmenšuje stále více a více, až přichází okamžik, kdy se spojí s fyzickou hmotou těmi silami, které v sobě nese. Co utváří lidské tělo společně s lidskou zárodečnou buňkou, to jest přineseno z vesmíru. Z této lidské zárodečné buňky, třebas byla oplodněna, nemohlo by povstat – jak možno okultně vyzkoumat – nic, co by bylo schopno života na Zemi, kdyby se s ní nemohla spojit tato stlačená duchovní kulička. A co by vzniklo jenom ze zárodečné buňky lidské? Z té by mohl vzniknout jen podklad pro systém smyslový a nervový, ale nic, co je schopno života jako lidské tělo, které se musí kolem smyslového a nervového systému vybudovat; to ale nepochází ani od otce, ani od matky. Smysly, nervový systém – pro ně může Země dodat síly, ale co je učleněno kolem nich, musí se přinést z kosmu. A teprve, jestliže nová věda jednou pochopí, co se děje v lidské zárodečné buňce podle poučení plynoucího z tohoto okultního poznání, stane se pochopitelným to, co nyní jasně myslícímu člověku nemůže být srozumitelným v žádném přírodovědeckém rozboru. Když o tom čtete duchaplné rozbory u Haeckla nebo jiné, najdete všude, že tyto věci nejsou samy sebou srozumitelné. Co právě není známo je to, že se k tomu, co pochází od otce a matky, připojuje něco třetího. Toto třetí přichází sem z kosmu. O tomto tajemství ví - nebo dnes možno říci věděla - jenom určitá třída lidí, ale to nyní stále víc a více mizí. Děti a jejich chůvy a vychovatelé zmiňují se, nebo se alespoň zmiňovali, když přišla na to řeč, že čáp nebo jiné bytosti přinášejí něco, čím je umožněno přicházet lidem na svět. Je to sice jenom obrazný výraz pro duchovní dění, přece však je to rozumnější nežli to, co zastupují rozumní lidé dnes. Ale pro dnešní dobu platí za osvícené vysvětlovat lidské poměry materialisticky. Tyto obrazné představy, ty by měly ještě působit na dětské duše, na jejich imaginaci. Ovšem lidé řeknou: Děti již nyní nevěří v čápa, poněvadž ti, kdo pohádku vyprávějí, tomu sami již nevěří. Ale ti, kdo se dnes stávají anthroposofy, ti věří v čápa a shledávají brzy, že v těchto představách bylo dáno něco dobrého pro duchovní dění.

    Tím jsme pozorovali kosmickou stránku života mezi smrtí a novým zrozením, pozítří dotkneme se více lidské stránky praktického života.

    Nyní uvažme ještě jednu věc. Kant jednou učinil – možno říci, že na základě nějakého tušení – významný výrok: „Dvě věci učinily na mne veliký dojem; hvězdná obloha nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Tento výrok může se okultistovi jevit významným, neboť jaký pozoruhodný vztah jeví se mezi hvězdnou oblohou a tím, co v našem duchovním životě je tím nejlepším. Oboje jest jedno a totéž. Mezi smrtí a novým zrozením rozšiřujeme se až přes hvězdnou oblohu a její síly přinášíme do života a cítíme je jako nejvýznamnější síly své duše. Není divu. Jsme přece jejím vlastním vnějším obrazem. Pohlížíme ke hvězdné obloze, kde jsme prodlévali mezi smrtí a novým zrozením a nacházíme to, co jsme do sebe pojali. Není divu, že se cítíme spřízněni s tím, co zde v nás žije jako směrnice našeho duševního života, i s tím, co nás tu z hvězdné oblohy ozařuje a co cítíme v sobě jako sílu, když se dovoláváme svého nejhlubšího duševního života. Sjednocena je s námi hvězdná obloha a my s ní, když pozorujeme svoje celkové bytí.

    Musíme si říci, že takové antroposofické úvahy neposkytují nám jenom to, co můžeme pojmenovat věděním, poznáním v obyčejném smyslu života. Ty nám skutečně poskytují mravní sílu a oporu v pocitu, že v nás žije celý vesmír. A postupně se vidíme být pronikáni tímto vesmírem, když procházíme životem mezi smrtí a novým zrozením. Pro vnější pohled je ovšem tento život mezi smrtí a novým zrozením skryt; ale rovněž skryto je to, co v hlubinách naší duševnosti nás ponouká, nás nabádá. A přece je v nás. A přece je v nás, působí v nás a dává nám naši sílu tato naše nejlepší složka. Nebe nosíme v sobě, neboť nebe prožíváme dříve, než vstupujeme do tohoto fyzického bytí. Potom již cítíme se povinni, stát se hodnými tohoto nebe, které pro nás učinilo tolik, že mu vděčíme za celé své vnitřní jsoucno.

    O tom dále pozítří, kdy se budeme zabývati životem více ze stanoviska lidského, z té stránky, která zasahuje více do praktické životní činnosti.

II. Vzájemný styk mezi živými a takzvanými mrtvými

    Bylo často řečeno, že duchovní věda, když se rozšíří, bude zasahovat do života jako skutečná životní moc. A nejrozmanitější jednotlivé úvahy o souvislostech života mohou tento výrok potvrdit. Již tím, že poznáváme stále víc a více zvláštnosti neviditelného světa, který jest základem světa viditelného, již tím usazují se v našich duších představy, pojmy, které se stanou zase podnětem ke zcela určitému jednání, ke zcela určitému chování se v životě. Docela zvláštní důležitosti nabude chování, které můžeme projevit vůči takzvaným mrtvým, vůči těm, kdo tedy za našeho života prožívají dobu mezi smrtí a novým zrozením. Jako člověk zde ve fyzickém těle se ocitá vlivem své duše a svého těla v nejrůznějších poměrech ke světu fyzickému a k okolnímu světu duchovnímu, který jest mu základem, tak ocitá se také člověk mezi smrtí a novým zrozením v nejrůznějších vztazích vůči skutečnostem, dějům a bytostem světa nadsmyslového. A jako mohou mít lidé zaměstnání, mohou být činni ve fyzickém světě mezi zrozením a smrtí, tak jsou činni, jsou jaksi zaměstnáni i oni mezi smrtí a novým zrozením. To, co zde můžeme poznat o lidském životě a o lidské činnosti mezi smrtí a novým zrozením, bude způsobovat stále víc a více to, co můžeme nazvat vyrovnáváním propasti, která se zvláště v naší materialistické době rozevírá mezi žijícími zde na zemi a mrtvými. Bude nastávat stále větší a větší – možno říci: styk, vzájemné obcování mezi živými a takzvanými mrtvými.

    Dnes chci upozornit na jednotlivosti nejen vzhledem k tomuto styku mezi živými a mrtvými, ale i na zaměstnání a způsoby života duší, které žijí mezi smrtí a novým zrozením. Ti, kdo zemřeli před lidmi, se kterými tu na zemi byli ve styku, musí pochopitelně často pohlédnout nazpět z duchovního světa na bytosti, které tu jako milované bytosti nebo jakkoli jinak zůstali v zemském životě. Jedná se nyní o to, zdali tyto duše, které se nacházejí mezi smrtí a novým zrozením, mohou postřehovat lidi, kteří tu žijí mezi zrozením a smrtí. Když člověk vyvine schopnosti vnikat do života mezi smrtí a novým zrozením, dochází tu k docela zvláštním, možno říci otřásajícím zkušenostem. Je zde například možno najít duše zemřelých, které někdy řeknou v řeči, jež je možná mezi zemřelými dušemi a vidcem a jež jedině je srozumitelná vidci, který z pozemské strany může pohlížet do světa zemřelých, následující. Následujícím způsobem projevila se po smrti například jedna duše (byla to duše vtělená ve své poslední inkarnaci v těle muže): „Veškeré mé myšlenky a vzpomínky zalétají nazpět k té bytosti, která byla mou milou manželkou. Když jsem byl dole v zemském životě, byla mi takřka slunečním paprskem života. Když jsem po skončeném zaměstnání přicházel večer domů, okřála moje duše tím, čím ona mně dovedla být, tím, co z její duše tehdy vystupovalo do mé duše. Pravým duchovním životním pokrmem mně byla. A touha po ní mně zůstala. Moje duchovní oko se upírá dolů na zem a nemohu ji najít, ona tam není. Po všem, co jsem poznal, vím, že tato duše musí být na zemi jako dříve ve fyzickém těle, ale pro mě jakoby zhasla, jakoby jí tu nebylo.“

    Této otřásající zkušenosti možno často nabýt s dušemi, které vzpomínají na pozůstalé a které se cítí jakoby spoutány, takže nemohou proniknout, nemohou prohlédnout dolů k těmto duším. Nejsou spoutány svou vlastní bytostí, naopak zaviněním druhé duše, která zůstala na zemi. A když zkoumáme, čím to je, že takováto duše na onom světě nemůže postřehnout duše, která zůstala dosud na zemi, dozvíme se, že tato pozůstalá duše následkem poměrů v nynějších dobách nedosáhla toho, aby přijala a nechala v sobě žít nějaké myšlenky, které mohou být viditelnými, postřehnutelnými té duši, která prošla branou smrti. Možno užít ještě jiného přirovnání. Takovéto duše, které prošli branou smrti a které touží po spatření těch, kdo tu zůstali ve fyzickém těle, tuší sice, že tyto duše jsou na fyzické úrovni, ale že se jim nemohou projevit. Jako se nemůže němý projevit řečí, takže druhý ho nemůže slyšet, tak celá duše sama zůstane němou pro toho, kdo po ní touží, nepostřehnutelnou ve své duchovní podstatě pro toho, kdo již prošel branou smrti.

    Jest veliký rozdíl mezi dušemi zde na zemi podle toho, zdali tyto duše mají tu nebo onu náplň. Vezměme duši žijící zde ve fyzickém těle, která od probuzení až do usnutí zabývá se představami, vzatými ze světa hmotného; takovou duši vyplněnou docela představami, pojmy, ideami a pocity, vzatými jenom ze světa hmotného, není možno z onoho světa vůbec postřehnout, není ji možno vůbec zpozorovat. Duše naplněná spirituálními představami, jaké například dává duchovní věda, duše prohřátá a prozářená spirituálními představami, ta jest z onoho světa postřehnutelná. Mohou proto duše, jež tu zůstaly, třebas by byly dobrými lidmi, jestliže se vyžívají v materialismu, zůstat bezpodstatnými a nepozorovatelnými pro onen druhý svět. To působí na vidoucího, jenž si jistě vydobyl vyrovnanosti, přesto otřásajícími, strašnými dojmy. Velmi četná jsou však tato pozorování, jež možno konat vůči onomu světu právě v nynějším věku. V naší době je tomu právě tak, jakoby každý vztah mezi dušemi, které jsou si zde často tak blízkými, byl odříznut. Když projde jedna duše branou smrti, je tomu často tak, kdežto možno vždycky najít, že duše žijící na onom světě, které tedy prošli branou smrti a pohlížejí dolů na ty, kdo v sobě třeba jen tu a tam chovají duchovní myšlenky a nechají je duší vanout, mohou tyto pozůstalé zpozorovat, takže tyto duše zde jsou pro ně jako skutečné, reálné duše. Ještě významnější jest, že to, oč se tu jedná, může vejít do praxe. Duchovní myšlenky, které zde duše chovají, mohou duše z onoho světa nejen pozorovat, ale také jim rozumět. A tím může dojít uskutečnění to, co může být tak důležitým pro styk duší tohoto světa s dušemi z onoho světa, totiž to, co možno nazvati „předčítání mrtvým“. A takovéto „předčítání mrtvým“ je často nanejvýš důležité.

    I zde může vidoucí učinit zkušenost, že lidé, kteří se tu o žádné duchovní poznatky vůbec nestarali, potom, když projdou branou smrti, mají silnou touhu po takovýchto poznatcích, touží po tom, aby je uslyšeli. Když pak duše, které tu zůstaly, si mrtvého představí a v myšlenkách – ne nahlas – probírají nějaký anthroposofický myšlenkový postup nebo otevřou anthroposofické knihy a v myšlenkách čtou, předčítají mrtvému, kterého si duchovně představí, pak to mrtvý vnímá. Právě v anthroposofickém hnutí můžeme poukázat v této oblasti na nejkrásnější výsledky, docílené tím, že pozůstalí anthroposofové svým mrtvým předčítají. Často je možno zpozorovat, jak mrtví prahnou po tom, aby uslyšeli, co k nim odtud proniká. Jedno pak je zvláště v první době po smrti nezbytné, aby zemřelému bylo možno vejít ve styk s nějakou duší. Není možno tak beze všeho přijít do styku s každou libovolnou bytostí. Je tu mnoho klamu, mnoho šálení; není to tak snadné. Jestliže se někdo domnívá, že člověku je třeba jenom zemřít, aby přišel jaksi do styku s celým duchovním světem, pak je to velký omyl, úžasný omyl. Jednou mně bylo zvlášť nápadné, jak jeden člověk, který jinak vlastně právě střelný prach nevynášel, ale stále mluvil o Kantovi, Schopenhauerovi atd. a konal přednášky o Kantovi a Schopenhauerovi, namítl mně způsobem trochu samolibým, když jsem přednášel o podstatě nesmrtelnosti: „O nesmrtelnosti nemohou přece lidé zde na zemi nic vědět, to se přece dozvíme teprve až zemřeme.“ – Bylo by možno mu říci, že tak, jak jest založen on, nebude zvláštního rozdílu vzhledem k jeho duši  po smrti a nyní. Jest naprostým předsudkem jestliže se myslí, že duše jsou hned moudré, jakmile projdou branou smrti. Naopak, po smrti nemůžeme navazovat beze všeho vztahy k bytostem, jestliže jsme tyto vztahy nenavázali zde před smrtí. Tyto vztahy, které jsou zde navazovány, mají dlouho trvající působnost. Není to jen tak, aby se duše mohla beze všeho nechat ihned učit od duší na onom světě, neboť k nim nemůže mít žádné vztahy. Ale člověk má vztahy k bytostem zde na světě a ty mohou mu přinést posilnění po kterém prahne, ty mohou mu poskytnout duchovní moudrost tím, že mrtvým předčítají a tím mohou velice záslužně působit. Předčítat jim vnější, materialistickou vědu, třeba chemii nebo fyziku, to nepomůže, to je řeč, které nerozumějí, protože tyto vědy mají cenu jenom pro zemský život. Ale to, co jest jako řeč o spirituálních světech mluveno v anthroposofii, to zůstává mrtvým srozumitelné. V první době po smrti musí se ovšem brát na zřetel, že zde zůstává duším srozumitelné to, co zní v řečech, kterými obvykle na zemi mluvívaly. A teprve po určité době stávají se duše od řeči neodvislými; pak jest jim možno předčítati v libovolné řeči, stává se jim srozumitelným myšlenkový obsah. V první době po smrti je člověk spojen také s řečí, kterou posledně mluvil, jestliže mluvil výhradně jednou řečí. Na to měl by se již brát zřetel, aby v první době předváděly se mrtvým myšlenky – neboť předvádějí se jim myšlenky, jest míněno „předmýšlení“ – skutečně v řeči, která jest jim obvyklá.

    Zde jsme hned u kapitoly, milí přátelé, která nás může poučit, jak se staví most přes propast tím, že anthroposofie se vlévá do našeho duchovního života zde v tomto světě a ve světě druhém, ve světě, kde žijeme mezi smrtí a novým zrozením. Materialismus dovoluje v životě vést styk pouze mezi dušemi uzavřenými v zemském životě, kdežto anthroposofie uvolňuje dráhu volnému obcování, styku mezi dušemi, které jsou zde a dušemi, které se nacházejí na onom světě. Mrtví budou žít s námi. A ponenáhlu to, co možno nazvat projitím branou smrti, bude pociťováno skutečně jen jako jakási změna životní formy. A velkého významu nabude celá proměna duševního a duchovního života, která nastane až tyto věci zobecní.

    Můžeme si také utvořit představy, jak naproti tomu zase působí mrtví na živé. Uveden byl právě příklad, jak živí působí na mrtvé. Můžeme si také učinit představu o působení mrtvých na živé. Zmínil jsem se již několikráte o tom – promiňte, přichází-li řeč na něco osobního: že jsem se v minulých dobách zabýval vyučováním mnoha dětí. Vyučoval jsem řadu dětí v rodině, kde byla pouze matka; otec byl zemřel a já měl jsem vždy co činit – to je vlastně to, oč je nutno při výchově usilovat – abych přišel na vlohy a schopnosti dětí, abych je správně vedl vyučováním a výchovou. U dětí, o kterých chci nyní vyprávět, zůstávalo stále cosi nepochopitelného; ať jsem zkoušel cokoli, jevilo se u dětí chování, které nevyplývalo ani ze vloh, ani z okolí; nebylo možno tomu čelit. V takovém případě musí se vzít ku pomoci všecko; a tu vyšlo při duchovním zkoumání najevo následující: Otec zemřel a vzhledem k docela zvláštním poměrům, které v příbuzenstvu nastaly, nebyl srozuměn s tím, co příbuzní s dětmi činili – ani s tím, co se dělo v nejužší rodině – a zvláštními vztahy působil dolů na děti. A teprve od chvíle, kdy jsem mohl počítat s tím, že je tu něco zvláštního, co nevyplývalo ani ze vloh, nýbrž co přicházelo z nadsmyslového světa od zemřelého otce, který do duší svých dětí směřoval svými silami, teprve od té doby bylo možno se podle toho zařídit. Nyní je nutno počítat s tím, co si  otec vlastně přál. A ve chvíli, kdy bylo možno vypátrat, co chtěl otec, prošlý branou smrti a kdy byl pokládán za reálnou osobnost jako ostatní fyzické osobnosti spolupůsobící tu pro děti, v té chvíli bylo možno všecko upravit.

    To jest případ, kde se ukázalo jasně a zřetelně, že spirituální vědění může přivést k poznání, může ukázat, jak působí síly z nadsmyslového, duchovního světa do tohoto světa fyzického. Ale k tomu, aby se něco takového postřehlo, je zapotřebí vystihnout správnou chvíli. Musíme se například pokusit, vyvinout sílu, která nám jaksi umožní postřehnout záření nadsmyslové síly, tedy v tomto případě síly otce, vnikající do dětských duší. To je často obtížné. Lehký prostředek byl by například, kdyby se člověk chtěl pokusit, aby poznal, jak zemřelý otec chce do duše dítěte vnořit právě to nebo ono, podle myšlenek otce. Ale to se neukáže vždycky správným; především nemůže se to takto dít stále znovu. Tu jeví se jako dobrý prostředek, opatříme-li si obraz vzezření, podoby, jak otec v poslední době vypadal, vštípíme-li si do paměti zřetelný obraz jeho rukopisu a máme to na zřeteli a připravujeme se tak pro vyučování, o něž se jedná, soustřeďujíce se na písmo nebo na podobiznu: tu přijímáme do toho, na čem máme sami pracovat, náhledy, směry, cíle mrtvého. Jednou se bude počítat s tím, co mrtví chtějí u pozůstalých. Dnes můžeme počítat jenom s vůlí těch, kdo se nacházejí na fyzické úrovni. Nastane vzájemný, možno říci svobodný styk mezi živými a mrtvými. Člověk se bude učit poznávat, co mrtví chtějí pro fyzickou úroveň. Představte si jednou ten velký převrat, možno říci i ve vnějších věcech zemského života, až mrtví budou tedy mít svůj podíl na fyzické úrovni a prostřednictvím živých budou  na fyzickou úroveň působit. Duchovní věda nebude právě pouhou teorií, jestliže bude správně chápána – a ta musí se vždycky správně chápat – duchovní věda bude stále více životním elixírem, který zasahuje do celého života, který přetvoří celý život tím více, čím více se bude šířit. A bude se jistě činit, neboť nebude působit jako abstraktní ideál, který by lidé kázali, který by byl spolky rozšiřován. Duchovní věda bude sice pomalu, ale jistě duše uchvacovat a zemské duše přetvářet.

    Ale i mnoho jiného v našich představách se obohatí. Ve svém životě budeme s mrtvými spolužít docela jinak, neboť porozumíme tomu, co mrtví konají. Mnoho zůstává nejprve docela nepochopitelným v souvislosti mezi světem zde na zemi, fyzickou úrovní a světem, který prožíváme mezi smrtí a novým zrozením; neboť nepochopitelným zůstává mnohé, co se děje zde ve fyzickém světě. A protože všecko, co se děje zde, odpovídá tomu, co se děje na druhé straně, zůstává také nesrozumitelným poměr světa a lidstva k nadsmyslovým světům. A tím, že bude anthroposofie správně chápána, bude nastupovat na místo neporozumění na tomto poli stále více porozumění.

    Nyní chtěl bych podat souvislost, která může ukázat, jak podivuhodně spletitými cestami kráčejí bytosti, které jaksi uskutečňují další vývoj světové moudrosti. Podivuhodně spletité cesty mají tyto bytosti, ale přesto, jestliže je sledujeme, projeví se ve všech bodech plny moudrosti. Budeme se zabývat rozličnými souvislostmi. Obraťme nejprve zřetel na duše, které můžeme jasnovidným okem spatřit v jejich činnosti mezi smrtí a novým zrozením. Tu spatříme – což zase nitrem vidoucího otřese – mnoho duší odsouzených, aby po určitou dobu mezi smrtí a novým zrozením byly otroky duchů, kteří vysílají sem do fyzického života život a smrt. Vidíme zde tedy duše mezi smrtí a novým zrozením, které jsou zapřaženy do otrockého jha těch, jež jmenujeme duchy ahrimanskými nebo duchy překážek, tedy těch duchů, kteří na zemi pracují na smrti a těch, kteří vnášejí do života překážky. Je to tvrdý los, který vidoucí pozoruje u mnohých duší, když tyto duše musí tak vzít na sebe otrocké jho. Když pak sledujeme tyto duše nazpět až do života, který vedly, než prošly branou smrti, shledáváme, že duše, které jistou dobu po smrti musí sloužit duchům protivenství, připravily si to v životě vyvinutou pohodlností. A otroci duchů nemoci a smrti připravili si svůj los tím, že byli před smrtí lidmi bez svědomí. Nuže zde vidíme určitý poměr lidských duší ke zlým duchům nemoci a smrti, ke zlým duchům protivenství. Ale pohleďme dále na následující: pohleďme nyní na duše, napadené zde na zemi tím, co ony duše musí konat. Pohleďme na duše, které tu na zemi umírají v květu života, kterým není popřáno, aby zemřeli smrtí stářím. Pohleďme na duše, které jsou tu na zemi napadeny nemocí, které jsou pronásledovány neštěstím, jak se jim hromadí překážky na překážky. Co pozoruje vidoucí, když sleduje tyto duše, které předčasně umírají nebo jsou pronásledovány neštěstím a odcházejí do duchovního světa? Co pozoruje vidoucí u těchto duší? Možno nabýt pozoruhodných zkušeností v zemských osudech lidských. Chci uvést příklad, patřící k hrozným zemským osudům, který se vždycky může stát skutečností.

    Narodí se dítě; matka během jeho narození zemře; dítě osiří z mateřské strany již při narození. Otec  se v den narození dítěte dozví, že pozbyl celého svého majetku, který se nacházel na lodi, plavící se přes moře; dozví se, že loď ztroskotala, stane se trudnomyslným, zemře rovněž – dítě docela osiří. Děvčátka se ujme zámožná paní, má dítě velice ráda, odkáže mu veliké jmění. Paní zemře, dokud je dítě poměrně mladé. Testament je zkoumán, najde se formální vada: dítě nedostane ani haléře z toho, co mu bylo odkázáno. Dítě je podruhé docela bez prostředků vrženo do světa a musí jít do služby, musí konat hrubé práce. Zamiluje se do ní muž, ale jest jim nemožno vzít se kvůli předsudkům, jež v místě panují: jsou různé víry. Ale muž dítě velice miluje, takže slíbí, že jakmile jeho stařičký otec zemře, přestoupí na její víru. Odejde do ciziny; tu uslyší, že jeho otec onemocněl. Otec mu zemře; on přestoupí na víru děvčete a zatím co k ní spěchá, dívka onemocní a zemře. Když se k ní vrátí, je mrtva. Pocítí nejhlubší bolest a nemůže jinak, než dát hrob otevřít, aby ji ještě jednou spatřil. A z polohy mrtvé dívky se zjistí, že byla pochována zdánlivě mrtva. – Je to pověst – Hammerling ji znovu vyprávěl ve svých dílech – je to pověst, která není pravdivá, ale může tomu tak stokrát být. Vidíme, že některá lidská duše nejen že zemře v květu svých mladých let, a že vidíme, že od počátku je určitým způsobem pronásledována neštěstím. Při vypracování takovýchto poměrů spolupracují duše, které pro svou nesvědomitost stávají se služebníky zlých duchů nemoci, smrti a překážek. Tak musí tyto nesvědomité duše pracovat na způsobování takovýchto těžkých osudů: to jest ona souvislost. Vidoucímu jeví se to zvláště při některé z takovýchto událostí – jako například při záhubě Titanicu – pátráme-li, jak tu působily duše, jež pro svou nesvědomitost staly se služebníky těchto duchů nemoci a protivenství. Karma se musí vyplnit; tyto věci jsou nutné, ale je to přece zlý osud, do kterého jsou zapleteny tyto duše, upoutané po smrti do tohoto otrockého jha. Ale zeptejme se dále: co jest s dušemi, které zde na zemi stíhá takový osud, které zde na zemi umírají v květu svých mladých let, které předčasně jsou zkoušeny epidemiemi? Co se stane s těmito dušemi, když předčasně procházejí branou smrti do duchovního světa?

    O osudu těchto duší se dovídáme, jestliže pronikáme vidoucím okem jaksi do činnosti duchů, kteří vedou zemský vývoj nebo vývoj vůbec kupředu. Tyto bytosti vyšších hierarchií mají určité síly, určitou moc, aby vývoji pomáhaly vpřed: ale v těchto silách a v této moci jsou určitým způsobem omezeny. Tak se stává například následující:

     Duším docela materialistickým, které ztratily všechno porozumění pro nadsmyslový svět, hrozí vlastně již v této naší době jakýsi zánik, jakési vyřazení z postupujícího vývoje. A v jistém směru hrozí velké části lidstva již v našem věku nebezpečí, že neudrží krok, neboť takřka svou vlastní duševní tíží, tím, že jsou dušemi docela materialistickými, budou pevně drženy na zemi a k příštímu vtělení vzaty nebudou. Ale toto nebezpečí má být podle rozhodnutí vyšších hierarchií odvráceno. Pravdou je to, že vlastně teprve v šesté epoše a nakonec teprve za vývoje ve stavu Venuše přijde rozhodná chvíle pro duše, které docela se vyřadivše, nebudou s sebou vzaty dalším vývojem. Zásadně nemají duše nyní ještě propadnout do tíhy tak dalece, že by musely zůstat zpět. To je ovšem podle rozhodnutí vyšších hierarchií, že k tomu dojít nemá. Ale tyto bytosti vyšších hierarchií jsou v jistém směru ve svých silách a schopnostech omezeny. Neomezeným není nic, ani mezi bytostmi vyšších hierarchií. A kdyby záleželo jenom na silách těchto vyšších hierarchií, pak by musely duše docela materialistické již nyní samy sebou odpadnout v jistém ohledu od pokračujícího vývoje. Samy o sobě nemohou bytosti vyšších hierarchií tyto duše vlastně zachránit… tu jest sáhnuto k pomocnému prostředku. Duše totiž, které zde zemřou předčasnou smrtí, mají před sebou jakožto duše určitou možnost. Řekněme, že zemřou následkem nějaké katastrofy, že je například přejede rychlovlak; pak je takovéto duši vzata schrána, jest nyní těla zbavena, bez těla, ale má v sobě ještě naprosto všechny síly, které by tu na zemi v těle mohly působit. Když tyto duše vcházejí do duchovního světla, přinášejí s sebou nahoru ještě docela zvláštní síly, které vlastně by mohly být činny zde na zemi, ale byly odtud předčasně odvedeny. Jsou to zvlášť použitelné síly, které přinášejí tito předčasně zemřelí. A právě těchto sil používají bytosti vyšších hierarchií, aby zachránily duše, které by vlastní silou zachránit nemohly.

    Materialisticky založené duše jsou v důsledku toho odváděny do lepších dob a tím zachraňovány, neboť jejich síly jsou vyzbrojeny jenom pro běžný chod lidského vývoje. Záchrana stane se tím, že bytostem vyšších hierarchií přibude síly z oněch neupotřebených sil, které přicházejí ze země a jsou ještě napjaty energií, která zůstala neupotřebena. Tyto síly přibývají bytostem vyšších hierarchií. Tak pomáhají duše, které předčasně umírají, svým bližním, kteří by jinak utonuli v bahně materialismu. Tu spatřujeme, jak jsou v práci duše, které předčasně umírají. Pozoruhodné souvislosti, že ano, ve spletitých cestách světové moudrosti. Tu připustí na jedné straně světová moudrost, aby lidské duše následkem své nesvědomitosti byly odsuzovány ke spolupráci, aby na svět přicházela nemoc, předčasná smrt… Duší, které jsou tím postiženy jest použito dobrými bytostmi vyšších hierarchií k tomu, aby bylo pomoženo druhým lidem. Tak bývá to, co se zevně jako mája jeví zlem, často převáděno v dobro, ale komplikovanými cestami. Cesty moudrosti, kterých je tu ve světě použito, jsou velmi komplikované. Člověk se učí jenom postupně vyznávat se v těchto cestách moudrosti. Možno říci, že tam nahoře se koná rada duchů vyšších hierarchií. Protože lidé musí být svobodni, ponechají jim možnost zapadnout do materialismu, do zla. Dají jim tolik svobody, že se jim jaksi vymknou tyto lidské duše, které by tak svojí vlastní silou do určité doby nemohly ani dospět. Ony potřebují duší, které na zemi vyvinou síly, které předčasným odpadnutím od těla zůstanou v napětí, když se duše musí následkem předčasné smrti nebo neštěstí vrátit do duchovního světa. Aby tato předčasná smrt nebo neštěstí mohlo nastat, k tomu účelu musí zase být vykonány služby těch lidských duší, které následkem své svobody zabředly do nesvědomitosti. Podivuhodná kruhová cesta se tu otevírá, možno říci, v kruhu probíhající cesta světové moudrosti. Nesmíme se naprosto domnívat, že takzvaná jednoduchost je univerzální. Svět se stal složitým. Byl vždycky významným Nietzschův výrok, který mu přišel na mysl jako v inspiraci, když pravil: „Lidé, kteří si myslí, že všechno se může zachytit denní moudrostí rozumu se strašně mýlí, neboť vyšší duchovní světlo není světlem, které svítí do denní moudrosti, nýbrž světlem, které září do temnot. Toto světlo musíme hledat, abychom se mohli vyznat v temnotách, ve kterých přece jen vládne světová moudrost.“

    Když přijímáme takovéto pojmy, ideje a myšlenky, milí přátelé, pak je to tak, že na svět pohlížíme právě jinýma očima nežli dříve. A bude stále nutnějším, abychom se na svět učili pohlížet jinýma očima; neboť lidstvo ztratilo mnoho od dob dávnověku. O tom, co ztratilo, možno si utvořit pojem, jestliže uvážíme následující:

    Ještě ve třetí poatlantské kulturní periodě vyskytovaly se často mezistavy mezi spánkem a bděním, kdy duše pohlížely do hvězdného světla a viděly nejen fyzické hvězdy jako nyní, ale spatřovaly duchovní bytosti vyšších hierarchií, vládce a vůdce hvězdných řádů a chodu hvězd. A co se tu vyskytovalo jako staré hvězdné mapy z pradávných dob, kde jsou ještě zobrazovány rozmanité skupinové duševnosti, vyhlížející jako zvířata, která však nejsou zvířaty, to nebylo vytvořeno fantazií, to bylo duchovně viděno. Duše to postřehovaly v duchovnu. Toto duchovno mohli branou smrti pronášet. Toto pohlížení ducha do nadsmyslového světa bylo pro duše ztraceno. Dnes, když se duše narodí, staví se vůči fyzickému světu svými tělesnými smyslovými orgány a vidí jenom, co je zevně fyzické. Co obklopuje vnější fyzické zjevy jakožto duchovně-duševní podstata v bytostech vyšších hierarchií atd., to nemohou duše spatřovat. Ale které duše to jsou, co zde vystupují v dnešních tělech? Duše všech těch, kdo tu sedí, byly v dřívějších dobách vtěleny a nejvíce z nich bylo inkarnováno v tělech egyptsko-chaldejských a těmito těly prohlédaly do světa, ve kterém viděly také duchovně. Toto duchovno do sebe pojaly, to se v duších udrželo. Ne v duších všech, ale duše, které dnes nevidí docela nic jiného nežli fyzické skutečnosti, žily jednou v pohlížení do duchovna, prožívaly celý život představ duchovna. Jak žijí tyto duše nyní? Žijí docela tak, jakoby na toto duchovno byly úplně zapomněly. Tito lidé žijí tak, že zapomněli na představy, které tehdy přijali. Co člověk zapomněl, je zapomenuto jenom pro vědomí; v nejhlubších základech duše to žije. Tu vychází najevo něco zvláštního: že dnes žijící duše mají sice vědomě kolem sebe jenom fyzicko-smyslový obraz světa, ale v nitru žijí nevědomě ve hlubinách duše představy, které byly kdysi přijaty jako pravé duchovní vidění. O nich nevědí duše ničeho, jenom se v duších ukazují takovéto zvláštní představy, které duševní hlubiny prorývají, které do vědomí nevystupují: ty mají vliv ochromující umrtvující. A tak vzniká v dnešních lidech skutečně něco, co je v nich prvkem umrtvujícím.
 
    Když pozorujeme vidoucím okem dnešního člověka, jak jest anatomicky vybudován, najdeme v nynějším člověku, hlavně v nervovém systému určité proudy, určité síly, které jsou silami smrti a které pocházejí z představ, které žily v dřívějších inkarnacích. Tyto spirituální představy, které jsou nyní zapomenuty mají v sobě cosi stravujícího. To by se projevovalo stále více, čím dále jde lidstvo do budoucnosti, kdyby tu nebylo něčeho, co působí proti tomu. Co jen to může být? Nic jiného nežli to, že si člověk uvede na paměť, co bylo zapomenuto. Duše musí být upamatovány na to, co zapomněly. To činí duchovní věda. Ona nedělá v podstatě nic jiného, než že upomíná na představy, které duše již byly přijaly. Duchovní věda pozvedá tyto představy do vědomí. Tím dává lidem zase možnost, oživit to, co bylo jako zdroj smrti v životě.

    Všimněte si nyní těchto dvou věcí, které se Vám objevily během dnešních úvah. Vidoucí spatřuje na jedné straně lidské duše, jež prošly branou smrti, jak touží po duších, které zde zanechaly a kterých nemohou postřehnout, protože – třeba by patřily docela hodným lidem, existují v nich jenom materialistické představy o světě. Pro vidoucího jest to otřásající, přesto, že se byl dopracoval vnitřní vyrovnanosti, když spatří tyto prahnoucí duše. Na druhé straně pohlíží vidoucí na budoucnost lidí, která v sobě chová stále více mrtvých zárodků, jestliže se znovu neoživí představy, které lidé kdysi přijali a které je usmrtí, jestliže nepřijdou k vědomí. Vidoucí musel by pohlížet na budoucnost, kdy lidé – ještě mnohem dříve nežli v dnešní době - budou jevit známky stáří následkem všemožných zděděných vlivů. Jako již dnes je možno spatřit úkazy stáří, by zjevy stařecké u dětí, tak by se u lidí objevovaly potom brzy po narození vrásky a ostatní známky stáří, kdyby v důsledku duchovního poznání nevzešly oživující síly, kterými jsou vzpomínky na představy, které kdysi přirozeně vstoupily do mysli. Aby odumírajícímu lidskému pokolení byl opatřen oživující elixír, aby mrtvým byla dána možnost vstoupit do styku s jejich pozůstalými příslušníky, hledá vidoucí, který si tyto skutečnosti uvědomuje, řeč, které rozumí nejen duše zde na zemi, vtělené v lidském těle, nýbrž řeč, kterou mluví společně duše, žijící zde mezi zrozením a smrtí i duše žijící na oné straně mezi smrtí a novým zrozením: řeč pro živé i mrtvé.

    A skutečně: že člověk pociťuje s tím, čím duchovní věda jest, pouhé sympatie – takové teoretické sympatie jako s jinými věcmi – to skutečně není směrodatným: ale ten, kdo opravdu do věci nahlíží, kdo prohlédá svět, ten pociťuje to jako světové poslání. On si řekne: je nezbytno, aby byla nalezena společná řeč, aby byl nalezen životní elixír, který lidstvo uchrání, aby neodumřelo různým představám. To jest poslání duchovní vědy i pro duchovní světy samé. Pociťujeme toto poslání jako vysokou, svatou povinnost, jako něco velmi vážného a významného. A nemáme nacházet jenom zalíbení v představách, které nám duchovní věda může dát k našemu teoretickému uspokojení, ale máme pociťovat duchovní moc, kterou musí duchovní věda mít z nutnosti lidského a světového vývoje. Pak v pravém slova smyslu pocítíme, proč duchovní věda být musí, proč musí být vštípena duchovnímu životu lidstva. Tento pocit musíme si skutečně osvojit, jím se musíme proniknout. Tento pocit má velmi léčivou moc, ten patří k těm, které uvádějí lidskou duši do skutečné harmonie jejich sil. Tak tomu jest. Čím více to, čím se ve své mysli necháme pronikat, náleží světu nadsmyslových pravd, tím vnitřně způsobilejšími budou pocity k tomu, aby nás v životě vedly, tím podstatnějšími budou tyto pocity. Člověk, kterému se duchovní věda jenom líbí, který se jí zabývá ze zvědavosti nebo z nějakého podobného důvodu, ten jí upotřebí v životě možná velice špatně. Ale ten, kdo je proniknut výše naznačeným pocitem, tím svatým pocitem, který se nás zmocní, poněvadž víme, že duchovní věda být musí z vnitřních nutností, ten s pravými pocity vůči ní postaví se i do života, ten v nejvážnějších a nejobtížnějších situacích života bude již moci – alespoň vnitřně – s pomocí duchovní vědy obstát; snad právě tehdy, když zevně nastanou největší obtíže. Neboť duchovní věda vstoupila dnem do světa, poněvadž je věcí budoucnosti, poněvadž má v nejobsáhlejším smyslu, nejobsáhlejším způsobem lidstvu sloužit. Ale to je příčinou, že lidé, kteří v hlubinách duše cítí jaksi bázeň z duchovních světů, vyžívají tuto bázeň ve svém vědomí jakožto nenávist.

    Příbuzné jsou si mnohé lidské city: ctižádost a ješitnost jsou například příbuzné s bázní. A mnohé city jsou spolu komplikovaně spřízněny. Proč je člověk ctižádostivý, ješitný? Co znamená být ctižádostivý, ješitný? Být ctižádostivý, ješitný znamená: chtít něco znamenat následkem úsudku svého okolí a libovat si v tom, znamenat něco následkem tohoto úsudku, prožívat rozkoš následkem tohoto úsudku. Proč vlastně to člověk chce? Může to chtít z různých důvodů. Ale dnes je doba, kdy lidé, pohlédneme-li do hlubších oblastí jejich duše, ukáží se jako docela zvláštní bázlivci. Lidé, vyznačující se ve svém vnějším vědomí mnohdy docela robustností, jsou v hlubinách svých duší bázlivci. A hledají všemožné omamné prostředky, když na ně přijde opravdový strach z nadsmyslových světů. To znamená, že mnohého přepadne bázeň, protože mu připadá, že vnikáním do nadsmyslových světů ztrácí půdu pod nohama; ale tuto bázeň chce ohlušit – mnohdy z úzkosti před vážnou a přísnou silou, které musí použít, aby se dostal do duchovních světů. Bylo vidět již mnohého, kdo se domníval, že již ve čtyřech nedělích bude v duchovním světě, ale tu se objeví – ó hrůza – překážky: tu se ukáže, že v této inkarnaci nemůže se na základě duchovního poznání stát již tím, čím by se tak rád stal, totiž slavným mužem. Tu mnohého opustí radost, mnohý má před tím strach a přes tento strach chce se přenést omámením a tu si vymýšlí vůči této duchovní vědě antipatii, proniknutou nenávistí a ješitností.
    Tato nálada bude se v přítomné době šířit stále dále, neboť vnitřně zbabělých, zevně ješitných duší dnes ve světě stále přibývá. A tu v nejbližší době může velmi lehce dojít k tomu, že se proti duchovní vědě pozvedne ještě mnohem více nenávisti, ještě mnohem více útoků, než tomu bylo dosud. Tu ukazuje se již dostatečný důvod, abychom ve všech těchto věcech absolutně jasně viděli a jasně cítili, abychom vzdor naznačeným pocitům setrvali v harmonii právě i tehdy, když se zevně často zdá, že se nic nedaří. Bude nutno jasně a zřetelně vidět, budeme-li chtít pevně stát na půdě duchovního poznání. Neboť v naší dnešní době často právě ti, kdo o sobě myslí, že nejspíše mohou kriticky vystoupit, nevědí vůbec o čem mluví. Jsou lidé, kteří dejme tomu začnou psát článek o duchovní vědě, strašně hubují na fantastičnost duchovního badatele: co ten si dovede všechno vymyslet. Ve druhé polovici článku pak přicházejí všelijaké údaje o autoru, které jsou vesměs vylhány, které nejsou pravdivé. Divoká fantazie panuje v těchto popisech. Nikdo z těch, kdo vstupují do nadsmyslových světů, nemohl by vymyslet takovou fantastičnost jako ten, kdo se v prvním díle svého článku rozhorlil na fantastickou duchovní vědu. Tak se věci v lidské duši zakrývají. Ti kdo myslí, že umí hodně jasně říci pravdu a kdo jsou nadáni jakousi nekalou fantazií o skutečnostech fyzické úrovně, omamují se tím, že hubují na to, co musí být nadsmyslově zachyceno. Tak hledá lidstvo omámení nejen v alkoholu, nýbrž i ve všemožných jiných prostředcích. Do mnohé věci musíme jasně pohlédnout a k jasnému pohlížení dává nám návod duchovní světový názor. Nejrozmanitější omamné prostředky jsou hledány a také nacházeny a z tohoto důvodu, že ve skrytých hlubinách lidských duší působí stále více a více skutečně démonické bytosti. Tyto démonické bytosti budou také postupně uvolňovány proti tomu, čím má lidstvo být z duchovní strany oplodněno. To je něco, co bych chtěl právě v této době, milí přátelé, vylíčit před Vaši duši jako jakýsi obraz budoucnosti z toho důvodu, že je dobře, abychom si v naší době připamatovali, jak pevně a jistě – jestliže duchovní vědu  a její poslání skutečně poznáváme z podnětu správných citů vůči duchovní vědě a jejímu poslání – se chceme postavit na půdu, odkud můžeme ve svém nitru klidně přihlížet vývoji do budoucna, třeba bychom byli snad zevně přiváděni vždy víc a více do disharmonie a třeba bychom museli snášet stále větší bezpráví.

(Přeložil Josef Vaněk)